Ráno to vypadalo, že celý den budu pouze zevlovat na zahradě, když vtom mi nasadili obojek se slovy, že je třeba mě socializovat kontaktem s jinými lidmi. Nejlépe na nějakém hradu, kde lze očekávat lidské davy.
Vyjeli jsme směrem k Helfštýnu, zaparkovali v Týnu nad Bečvou u hřbitova a vyrazili ke švestkovému sadu.
Trochu divné bylo, že jsme šli k hradu opačným směrem a hrad se nám neustále vzdaloval, což mi páníček vysvětlil tím, že vybral schválně takovou trasu, na které bude občerstvovací přestávka u vodopádu, kde se budu moci napít.
Cestou jsme nepotkali ani živáčka, kolem dokola se to modralo švestkami a pak jsem uviděla svůj první lom v životě.
Kdyby to nebylo dobře poznat, tak nahoře je fotka od slibovaného vodopádu. V těch vedrech tam samozřejmě žádný nebyl, všude sucho, tak jsem si alespoň řádně obalila nohy v bahýnku, které bylo všude kolem. To aby měl páníček radost, až mě bude nakládat zpátky do auta.
Jednou jsem se v lese trochu rozběhla a to mě tak unavilo, že jsem pak byla schopná pít vodu pouze vleže.
Když jsme opouštěli hrad, rozhodla jsem se, že dál už nepůjdu, protože je strašné vedro a jsem moc moc unavená.Sedla jsem si tedy u vstupní brány do stínu před zaparkované auto a na žádné povely páníčků jsem nereagovala.To vzbudilo zájem procházejících turistů, kteří začali zvědavě vyčkávat, jak vše dopadne. Páníček mě odepnul z vodítka a spolu s paničkou se vydali na cestu domů beze mě. Tím trošku ztuhly úsměvy na rtech procházejícím turistům, protože najednou jsem nebyla roztomilý plyšák na vodítku, ale nebezpečná bezprizorní bestie.
Páníčkové se mi neustále vzdalovali a když mi zmizeli za rohem , kam už jsem neviděla, nemohla jsem to nechat jen tak. Rozběhla jsem se ze všech sil, které ve mě ještě zbyly-a k úlevě všech kolemjdoucích jsem si nevybrala novou smečku, ale pelášila jsem za svými páníčky, až se za mnou prášilo...Máša
Žádné komentáře:
Okomentovat
Předem děkuji za případný komenář k tomuto příspěvku. Pokud svůj komentář nevidíte, zřejmě čeká na schválení; děkuji za pochopení.